• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

A právě o tom to celé je. Dekorativní polštáře dneska plní úplně jinou roli než před deseti lety. Dřív to byl spíš takový bonus, hezky načechraný na manželské posteli. Dneska jsou to strategické body v místnosti. Když máte v obýváku rozkládací pohovku s click-clack mechanismem, potřebujete něco, co opticky oddělí denní zónu od té noční. Hodíte na ni tři čtyři polštáře v sytě modré velvet upholstery a rázem máte pocit, že sedíte v klubu, ne na rozloženém lůžku. Ten kontrast lesklé látky a matného polštáře dělá divy. Když je navíc session time, stačí je odhodit na zem a máte volné místo. Žádné tahání těžkých matrací, žádné krabice s ložním prádlem. Všechno je na dosah ruky.

Řešíte problém s uskladněním věcí? Pak určitě sáhnete po konceptu bed with storage. Pod postelí máte šuplíky, kam schováte prostěradla a deky. Jenže co když máte návštěvu a potřebujete rychle vytvořit dojem uklizeného prostoru? Tady přichází na řadu trik s polštáři. Naházíte na postel pár kousků v neutrálních tónech, ideálně s různými rozměry. Já mám rád kombinaci 40x40 cm a 50x30 cm. Když je poskládáte do pyramidy, zakryjete tím celou plochu lůžka. Host si pak nepřipadá, na sklad náhradního prádla. A vy máte klid, že pod tím nikdo neuvidí ten bordel v šuplících. Je to jednoduchá finta, která funguje v každé ložnici, i té nejmenší.

A co když máte doma takzvaný pull-out sofa? Ten zrádný kus nábytku, který vypadá jako běžná sedačka, ale ve skutečnosti z něj vytáhnete plnohodnotné lůžko. Problém je, že po rozložení vám zbydou ty nevzhledné polštáře na opěradla. Kam s nimi? Většina lidí je hází na zem, což vypadá hrozně. Moje řešení: kupte si na ně povlečení ve stejném odstínu jako podhlavníky z obýváku. Když pak sedačku zase složíte, nasadíte ty potahy zpět. Celá sestava vypadá jako jeden kus. Důležité je nezapomenout na proporce. Když máte velkou sedačku, potřebujete i odpovídající velikost dekorativní polštáře. Malé čtverce na obřím gauči vypadají jako dečky, což není to, co chcete.

Vybíráte materiál? Tady pozor na praktičnost. Já mám doma dva druhy. Jeden set z bavlněného lnu na každodenní použití, které peru jednou za čtrnáct dní. A druhý set z plyše nebo sametu na večerní posezení. Sametová textura krásně láká k doteku, ale hlavně skvěle skrývá fleky. Když se host opře hlavou o polštář s mastnými vlasy, na sametu to není vidět hned. U bavlny byste flek viděli na kilometry. A pokud máte doma zvířata, sáhněte po výrazných vzorech nebo geometrii. Chlupy na jednobarevném sametu jsou noční můra, na kostkovaném vzoru je skoro nepostřehnete. Musím přiznat, že jsem se to naučil až po třetí koupi nové sady.

Velikost a tvar je klíčová. V obýváku s rozkládací pohovkou, která má hloubku 90 cm, potřebujete polštáře s minimální délkou 50 cm. Menší kusy se v té propasti ztratí. Naopak na úzkou sedačku do předsíně stačí 30x30 cm. Já používám tři základní tvary: čtverec, obdélník a válec. Válec je ideální na podepření zad, když sedíte na kraji pohovky. Obdélník zase krásně drží tvar na opěradle. Nikdy nekupujte jen jeden typ. Sice to vypadá jednotně, ale působí to sterilně. Chcete, aby to vypadalo jako byste to dávali dohromady s láskou, ne jako výloha v obchodě. Míchání vzorů a textur je přesně to, co dělá interiér živým.

A nakonec malá lekce z praxe. Když nakupujete dekorativní polštáře, vždycky si přineste domů jen jeden kus a zkoušejte ho na místě. To, co vypadá krásně v obchodě pod umělým osvětlením, může doma působit fádně. Já jsem si jednou přinesl domů šest oranžových polštářů. V obchodě byly nádherné, doma vypadaly jako pomeranče na gauči. Musel jsem je vyměnit za tlumenější odstín. A pozor na výplň. Polyesterová vlákna po pár měsících ztratí objem. Kupte raději polštáře s dutým vláknem nebo s paměťovou pěnou. Drží tvar i po stovkách sezení. Vaše návštěvy si pak sednou, zapadnou do polštářů a ani si neuvědomí, že pod nimi číhá složený foam mattress na slátané konstrukci. A vy budete mít na konci večera jen jeden starost: kam ty polštáře teď dát, aby nerušily.